I wanna lose my mind, like a maniac

Líbí se ti moje psaní a nevadí ti 1D? So C'mon! → We have to tell them

I'm followed by Mr. Hangover (Shin) and Perrie Edwards!

Elements - 14. Kapitola

14. prosince 2012 v 23:32 | LambertGirl |  Elements
Hey guys! Sorry že mi to trvalo tak dlouho, pořád s tímhle dílem nejsem moc spokojená... :/ No ale co, mimochodem, promiňte, omlouvám se za ten závěr, mnozí z vás to nečekali, ale takhle byl příběh vymyšlen... Navíc už se pomalu blížíme ke konci! jo a pro ty, co mě nemají na fb a neviděli to, prosím, napiště mi komentář co si myslíte o tomhle: http://sketchtoy.com/6690440 To šedé tam je stín, a ano, je to trošku divné, ale to je fuk. Nakreslete mi něco, jako Elle ♥ :D ještě jednou díky, Elle! a díky všem, co čtete Elements, hlavně Karin, Zuzu, Stella no však vy víte! Ještě napíšu hromadný děkování až bude konec, teď to byl jenom chvilkový zkrat. No nic, Enjoy! ;)*






*TOMMY*
,,Adámku, nechceš jet domů? Trochu se uklidníš, zavoláš mi a já za tebou přijedu, hm?" Navrhnu mu a on ke mně zvedne svou ztrápenou tvář. ,,Ale já nechci být sám. Tommy, pojeď se mnou hned." Zafňuká, ale já mu vysvětluju, že musím ještě domů pro pár věcí. Chci se stavit pro mobil, nějak jsem na něj ráno zapomněl. ,,Ale pak hned přijedeš, že jo?" Ujišťuje se a já kývnu. Jak bych ho mohl nechat dlouho samotného? To by určitě nedopadlo dobře... Vstaneme tedy ze země a chytíme se za ruce. Pevně ho obejmu a on mě zmáčkne ve svém objetí, jako by mě nechtěl už nikdy pustit. Pak ale přece jenom propouští své sevření a já ho naposledy lehce políbím. ,,Miluju tě, víš to?" Šeptám a když zamrká, políbím ho ještě jednou. ,,Taky tě miluju," oplácí mi a otáčí se k odchodu. Ohlížím se přes rameno na jeho nejistou chůzi, asi je z toho dost zničený. Ani se mu nedivím, když jsem viděl Sauliho výraz... Vydávám se ke svému bytu, odkud jsem ještě před chvíli odcházel. Mám najednou děsně divný pocit, asi jsem vážně měl jít s Adamem. Nějaký podivný předem zabudovaný šestý smysl mě varuje, že se něco stane. A co se jako má stát, to mi není schopen říct? Naštvaně kopu do všech kamínků, které na cestě jsou, až dokud nedojdu ke svému bydlišti. Něco se mi ale nezdá, a taky mám důvod, dveře jsou dokořán a za nimi se ozývá bouchání a nepěkný tříštivý zvuk. Co se tam sakra děje?! Opatrně vejdu dovnitř a naskytne se mi pohled na naprosto rozmlácený byt. A uprostřed toho všeho stojí pět postav. Čtyři z toho ohromně obrovští a ohromně svalnatí chlapi a v jejich středu stojí ten, kterého bych tady opravdu nečekal. Sauli. ,,Tommy! To jsem opravdu rád, že ses na nás přišel podívat," pronáší medovým hlasem, ze kterého mi běhá mráz po zádech. ,,Pánové, tohle je Tommy. Ten, kterému tenhle rozkošný byteček patří. Počkat, rozkošný? No tedy, býval rozkošný. Než se pan Thomas rozhodl přebrat mi jistou osobu, že ano?" Roztáhne ústa do širokého úsměvu, ale v jeho očích se zračí vztek a smutek. ,,Sauli..." Nevím co říct. Že je mi to líto? Není. Že si najde někoho lepšího? Nikdo lepší neexistuje. Že na něj brzo zapomene? Nemožné. ,,Co? Co je, Tommy? Je ti to snad líto?! Nechci slyšet, že tě to mrzí! Chci Adama zpátky! Dokážeš to? Hm?" Můžu jen zoufale vrtět hlavou. Má naprostou pravdu. To nedokážu. ,,Budu už muset jít, Tommy. Bylo mi potěšením. Pánové?" Skoro líně mává rukou směrem ke mně a ta čtyři monstra se zjevně nebezpečnými předměty v rukou se začnou přibližovat k mé třesoucí se postavě. Vtom ale ucítím prudkou bolest v zátylku a svět kolem mě zahalí tma.

*ADAM*
Bože, co ten Tommy sakra dělá? Nezvedá mi telefon, neodpovídá na právy, prostě nic! Začínám mít docela strach... Co když se mu něco stalo? Nebo, a na to nechci ani pomyslet, co když mi prostě nechce ten telefon zvednout? To ne, to by mi neudělal. Ne po tom, co se stalo v parku. Musím za ním, a to rychle. Hodně rychle. Beru si jen iPhone a vybíhám ven, ke svému autu. Sednu si za volant a pokusím se nastartovat. Motor párkrát zabručí, ale pak ztichne. ,,Kruci," ulevím si a otočím klíčkem ještě jednou. Motor opět vydá nepříjemný bublavý zvuk, ale nenaskočí. Cože? Zrovna teď? Tohle se může stát opravdu jenom mě. ,,Paska!" Vyslovím svou oblíbenou finskou nadávku, což mě donutí myslet na Sauliho. Sakra, vypadal dost špatně. Asi bych se mu měl pořádně omluvit nebo tak něco. Jo, asi to moc nepomůže, ale já se budu cítit líp. Třeba bych mu mohl napsat... Ne, to je blbý. Nebo mu zavolám. Ne, to taky ne. Nejlepší by to bylo osobně. Vtom ucítím v kapse vibrace iPhonu. Tommy? Že by konečně? Podívám se na displej a nasucho polknu. Sakra. To je Sauli. ale co, stejně jsem se mu chtěl omluvit, no ne? Třesoucím se prstem zmáčknu zelené tlačítko. ,,Sauli? Já, chtěl bych se ti omluvit. Nechtěl jsem, abys," ,,To není třeba," přerušuje mě Sauli chladným hlasem. ,,Už se nezlobím. Něco mi... No řekněme že mi to zvedlo náladu." Sakra, tím ledovým hlasem to nezní dvakrát nejlíp. ,,Fakt? No, to je... fajn." Hůř jsem zareagovat ani nemohl, opravdu. ,,Nechceš vědět, co to bylo?" Moje mlčení mu stačí, bere si ho jako souhlas. Opravdu mě nenapadá nic, co by mu teď zlepšilo náladu. ,,Trošku jsem, hmm, jak to říct, poupravil fasádu tvé drahé polovičce, která mě tak neuváženě nahradila." Tak po tomhle prohlášení jsem opravdu hodně rád, že ještě pořád sedím v autě. Myslím, že stát na vlastních nohách, asi se sesypu. ,,Co jsi sakra udělal?" Ptám se tiše, bojím se, aby mě nezradil hlas. ,,Neřekl jsem to dost jasně? No dobrá, tak znovu. Udělal jsem Thomasovi menší plastiku. Doufám, že ti to nevadí. Stejně nevypadal nejlíp, možná bude teď vypadat k světu." Mobil mi vypadne z ruky. Opravdu by byl něčeho takového schopen? Jak jsem právě slyšel, očividně ano. Ještě jednou otočím klíčkem v zapalování, div že ho nezalomím uvnitř, ale moje jindy tak skvělé a úžasné auto se zrovna teď rozhodlo nechat mě v tom. Vyskakuji ven a rozebíhám se směrem k Tommyho bytu. Hlavou se mi rozléhá jeden jasný, rozkazující hlas. a ten říká: Utíkej rychleji! A já ho poslouchám. Když dobíhám na místo, píchá mě v boku a nemůžu popadnout dech. Ale to co vidím mě okamžitě vrací zpět do reality. Vylomené dveře a hrozivé ticho, linoucí se z nitra bytu. Sakra, to je značně znepokojivé, vůbec, ale vůbec se mi to nelíbí. Opatrně vkročím dovnitř a potichu zavolám: ,,Tommy?" Nic. A do prkýnka. Rychle vstoupím do ložnice, sice je rozbitá, ale Tommy nikde. Pak ale přes ložnici projdu do obýváku a moje srdce vynechá pár úderů. Tam leží, schoulený do klubíčka na podlaze, vypadá příšerně. Bože, jen to ne. Přiskočím k jeho postavě, která teď vypadá extrémně malinkatá. Kleknu si na podlahu vedle něj a přiložím mu dva prsty na krk. Hned se mi dýchá i něco lépe, tep je sice slabý, ale pravidelný. Musím zavolat záchranku. a to rychle. Sáhnu do kapsy, abych vytáhl iPhone, když mi dojde, že jsem ho nechal ležet v autě. Zoufale se rozhlížím kolem sebe, tmavě červená barva vzadu na Tommyho vlasech mě opravdu znepokojuje. ,,To bude v pořádku, Tommy," zašeptám a jemně ho pohladím po tváři. Vyskočím na nohy a začnu hledat jeho telefon. Pohled mi padne na věšák u vstupních dveří. Tommy vždycky hází mobil tam, na tu polici nahoře. Díky své výšky vidím nahoru a naštěstí tam je. Rychle vytočím 911 a když se ozve příjemný ženský hlas, který mě nabádá k tomu, abych jí vysvětlil co se děje, spustí se mi první slza. ,,Pošlete mi sanitku, rychle, prosím," nadiktuju jí adresu a když se mě ptá, co se přesně stalo, nedokážu přes hlasité vzlyky zřetelně odpovědět. ,,Pane, prosím uklidněte se. Jaké je jméno pacienta?" Ano, musím se uklidnit. Klid, Adame, klid. Hluboký nádech a klidný výdech. Tahle terapie trochu pomáhá. ,,Už jste poslali tu záchranku?" ,,Ano, pane. Mohu prosím znát vaše jméno a jméno pacienta?" Naléhá na mě. Jistěže můžete. ,,Tommy Ratliff. Jmenuje se Thomas Ratliff." ,,Jistě. A kdo volá?" Připadám si jako největší vůl. Jméno. Moje jméno. Adame, prostě jí řekni, jak se jmenuješ! ,,Adam Lambert." ,,Děkuji, pane Lamberte. Záchranná služba k vám co nejrychleji dorazí. Mohl byste na ně počkat někde na viditelném místě?" ,,Jo... Teda, ano, asi bych mohl." Chvíli čekám na odpověď a když žádná nepřichází, ukončím hovor a po dlouhém pohledu na Tommyho vybíhám ven před dům. Bože, to si říkají záchranná služba? Ta by měla přijet hned, ne? Ani nevím odkud to mám, ale v mé mysli se náhle vynoří myšlenka, že mají dvacet minut. Tohle čekání nepřežiju, ani náhodou. Počkat, že by..? Ano, v dálce je slyšet typické houkání sanitky, konečně. Když vůz přijíždí na ulici, na které stojím a čekám, spadne mi kámen ze srdce. Vedu záchranáře dovnitř, ale na Tommyho se nemůžu ani podívat, asi by to se mnou seklo. Záchranáři naštěstí ví, co dělají, pokládají mé malé Waterbaby na nosítka a nesou ho do vozu. ,,Pane? Vy máte k pacientovi nějaký blízký vztah?" Přistupuje ke mně lékař a já kývnu. ,,Je to můj... Můj přítel, pane doktore. Můžu jet taky?" Ptám se s nadějí v očích. V mléčných očích starého muže se zračí rozněžnělost, aspoň to není žádný homofob nebo tak něco. ,,Jistě že můžete jet s námi, pane..." ,,Lamberte," doplním ho a spěchám za Tommym do sanitky. Už ho stihli připojit na kapačku s výživou. Opatrně si sednu vedle něj a chytím ho za ruku. ,,To bude dobrý. Vydrž, hlavně vydrž." Šeptám potichu, spíše sobě než jemu. Když po několika nekonečných minutách konečně dorazíme k nemocnici, vyloží Tommyho na nosítkách a já jdu nepřítomně za nimi. Když vejdu dovnitř a chci jít dál za záchranáři, někdo na mě volá. ,,Pane! Pane, tam nemůžete jít!" Otočím hlavou a setkám se s hnědýma očima mile vypadající slečny v recepci. ,,Proč ne?" Pokládám trochu nelogickou otázku. ,,Uklidněte se. Tak zaprvé, jaké je vaše jméno?" ,,Adam Lambert." ,,Ach, ano. To vy jste nám volal, že ano?" ,,Ano," potvrzuji s kývnutím hlavy. ,,A pacient je váš..." Tázavě pozvedne obočí a já trochu potřesu hlavou, aby se mi lépe uvažovalo. ,,Je to můj přítel, partner." Zoufale zamrkám, ale dneska mám štěstí. Hnědovlásce se po tváři roztáhne úsměv a gestem mě pobídne, abych následoval pár mužů v bílých pláštích, kteří Tommyho odvážejí. ,,Díky," ještě rychle prohodím a vydám se za nimi. Pak ale přichází další překážka. Doktoři. Otevírají jakési dveře a vezou Tommyho dovnitř. ,,Musíte počkat tady, pane. Alespoň prozatím. Až pana Ratliffa odvezeme na jeho pokoj, budete moci jít za ním." Zdrceně si sednu na lavičku vedle dveří a čekám. Zase jenom čekám. Asi mi z toho všeho toho čekání brzo hrábne, pokud se rovnou nervově nezhroutím. Připadám si jako otec na porodním oddělení. Bože, jak paradoxní, v mé situaci. Už ani nesleduju čas. Bylo by to ještě těžší, určitě by mi to připadalo delší. No dobře, potřebuju se na ten čas podívat. Cože? Teprve deset minut? Mně připadá, že už tu sedím nejméně hodinu. Ach, klika se pohnula! Ano, dveře se otevírají a přede mnou najednou stojí malý, podsaditý proplešatělý lékař v dlouhém bílém plášti. Musí hodně zvednout obličej, aby se mi podíval do očí. ,,Pan Lambert?" Kývnu, dneska už svoje jméno slyším asi popadesáté. ,,Vy jste partner pana Ratliffa?" ,,Ano," odpovím slabě a lehce si odkašlu. Lékaři se po tváři mihne znepokojený výraz, obočí se mu stáhne trochu k sobě. Sakra, tohle nevypadá moc dobře... Zhluboka se nadechne, aby mě mohl obeznámit se závěrem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Které verze songů od TH jsou lepší?

Německé :)) 26.8% (11)
Anglické ;) 14.6% (6)
Záleží jak které songy :D 58.5% (24)

Komentáře

1 Elle Ratliff Elle Ratliff | Web | 15. prosince 2012 v 8:18 | Reagovat

Co?! o.O Chudáček Tommýšek, tohle mu udělat!!
Snad bude v pořádku... :)

2 Gale Gale | 15. prosince 2012 v 13:48 | Reagovat

Ne! Že ho nenecháš umřít?

3 Karin Karin | 15. prosince 2012 v 19:53 | Reagovat

Tak to utnout jak to mám vydržet do dalšího dílu? Sauli je ,ale zmetek.

4 Zuzu Zuzu | Web | 16. prosince 2012 v 21:29 | Reagovat

chudinka Tommýšátko moje malé :(

5 Stella Stella | Web | 18. prosince 2012 v 14:05 | Reagovat

ouuuuuuuuuuuu ... tak toto som fakt nečakala .... dúfam, že nebude mŕtvy ... a ani v kóme .... dokelu ... toto fakt nemôže skončiť dobre ... prosím, nenechaj ho zomrieť !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama