I wanna lose my mind, like a maniac

Líbí se ti moje psaní a nevadí ti 1D? So C'mon! → We have to tell them

I'm followed by Mr. Hangover (Shin) and Perrie Edwards!

Elements - 15. Kapitola

21. prosince 2012 v 18:36 | LambertGirl |  Elements
Hey guys! Další Elements je tady ;) Doufám, že to ještě někdo čtete... I kdyby ne, tak co, píšu si to pro sebe :D Sorry za ten konec, je trochu slabší, ale nějak mi to v poslední době nejde... A ještě něco, pusťte si k tomu čtení tohle: http://www.youtube.com/watch?v=bXGBWQdHsyQ
Tak nějak to pomáhá atmosféře :)
Enjoy! :)*




*ADAM*
,,Takže, pane Lamberte, zaprvé, potřebuji vědět, co se vlastně stalo. Vy spolu bydlíte?" Lékařův pohled má v sobě takový zvláštní obviňující podtón. Co si o mně sakra myslí?! ,,Ne, nebydlíme. Zatím," dodám ještě potichu, ale napjaté svaly ve tváři postaršího muže se neuvolní. ,,Pane, je mi to sice trapné, asi to není pravdivá teorie, ale musím se zeptat. Způsobil jste mu tato zranění vy?" ,,Cože? Ne! Bože, jak vás to mohlo napadnout? Vždyť já ho miluju." Jeho výraz se rázem změní na omluvný. ,,Musel jsem vidět vaši reakci. Víte, domácí násilí už ve dnešní době bohužel není tak neobvyklá věc." Vypadá znepokojeně, má prostě starost o pacienta, to je logické. I když mě jeho absurdní dotazy neskutečně štvou. ,,Jasně. Chápu. V pořádku. Můžu dovnitř? Prosím," žadoním s prosebným pohledem upřeným na muže, který mě, ač nerad, pouští za Tommym. Sice mě následuje, ale už je mi to jedno, nějak ho přestávám vnímat, protože se mi naskýtá pohled na moje milované Waterbaby. Leží na nemocniční posteli, rozcuchané vlásky poházené kolem hlavy, od jeho těla, které teď vypadá děsně malé a křehké, vede pár hadiček. Za jeho hlavou slyším pravidelné pípání nějakých přístrojů. Jen díky tomuto pípání dýchám klidně. Moje znalosti nejsou velké, ale stačí na to, abych poznal, že to znamená, že žije. Dovolím si krátký pohled za sebe na lékaře, než se mé oči vrátí zase dopředu. ,,Jak je na tom?" Ptám se tiše a přecházím blíž k lůžku, kde beru Tommyho opatrně za ruku. ,,No, není na tom zrovna nejlépe." Kruci, už to nezní dobře. Jenom pohled na jeho obličej posetý modřinami mě naplňuje neuvěřitelnou starostí a smutkem, co teprve to ostatní. Naštěstí je pod přikrývkou, jinak bych se asi opravdu zhroutil a museli by ošetřovat i mě a to by jim zbytečně odvádělo pozornost od Tommyho. Zhluboka se nadechnu a lehce stisknu Tommyho prsty. ,,Měl by se ale probudit. Nyní po vás budu potřebovat, abyste vyplnil tento formulář." Podává mi jakýsi papír a tužku. Kývnu hlavou a podívám se na list ve své ruce. Jsou tam samé obecné věci, jako jméno a věk pacienta, trvalé bydliště a tak. ,,Ach jo, probuď se rychle, Tommy," povzdechnu si a začnu vyplňovat prázdné kolonky, mezitím pořád pozorně sleduji Tommyho, jestli se náhodou nepohne. Pořád je ale jako bez života, nad čímž si zakazuji přemýšlet. Když dopíšu posledních pár údajů, do dveří vstupuje vysoký snědý muž v bílém plášti. ,,Dobrý den. Jsem doktor Rodriguez, ošetřující lékař, tady pana..." Začne listovat papíry, které nese v ruce. ,,Ratliffa." Dokončí a usměje se na mě. Chvíli na něj jen tak hledím, než mi dojde, že bych se mohl představit. Rychle vyskočím na nohy a podám mu ruku. ,,Adam Lambert." ,,Těší mě, pane Lamberte." ,,Mě taky," zamumlám a vyloudím na tváři něco jako úsměv. ,,Pane, nechci vás nijak děsit, ale stav pacienta není úplně nejlepší. Utržil hodně pohmožděnin a také pár zlomenin. To by se ale stále dalo vydržet, horší je naprasklá lebeční kost a taky mírné vnitřní krvácení. Navíc stav, do kterého upadl, říká se tomu kóma. Teď pro něj nemůžeme udělat o moc víc, než jsme doposud učinili, ale na člověka v kómatu je dobré mluvit, byly případy, kdy takto postižený vnímá okolí, možná mlhavě, ale nemůže se probudit, přesto mu pomáhá, když slyší hlas někoho pro něj důležitého.." Dokončuje svou řeč a mě spadne brada. Kóma? Tak to jsem nečekal, všechno jenom ne kóma, proboha. ,,Kóma?" Dostávám ze sebe zlomeným hlasem. ,,Je mi to líto. Určitě pro vás mnoho znamená." Pan Rodriguez mě poplácá přátelsky po rameni, vezme si ode mě formulář a opustí pokoj. Bože můj, co to vlastně znamená, kóma? Jediné co vím je, že to není dobrý. A odněkud mám zafixované, že onen člověk se často neprobudí vůbec. Sakra, tohle si vůbec nedokážu představit, musel bych toho finského zmetka přinejmenším zabít. Jako tělo bez duše si sedám zpět na židli vedle postele a chytám ho za ruku. Rozhodnu se následovat doktorovy rady a trhaně se nadechuji. ,,Ahoj zlato," začínám a přisunu se ještě blíž. ,,To jsem já, Adam. Jsem s tebou, neboj. Nemusíš se bát, jsi v nemocnici, doktoři se o tebe postarají. A já tady s tebou budu pořád, lásko. Budu si s tebou povídat. Musím ti toho tolik říct, víš? Neměli jsme zas tolik času, jako nejlepší kámoši jsme si toho zas tolik neříkali a teď tohle." Po téhle větě mi vhrknou slzy do očí. ,,Ale abych tě nenudil, musím vymyslet nějaké zábavné téma. No, čím bych začal... Věděl jsi, že mám bráchu? Mladšího, jmenuje se Neil. Tím je téma sourozenci vyčerpáno." Smutně se pousměju a pohladím ho po tváři. ,,Už teď mi chybíš. Moc. Vrať se mi co nejdřív." Vtom mě přeruší zvuk otevíraných dveří a do místnosti vejde podsaditá zrzavá žena v bílém plášti, asi sestra. ,,Pane, už tady nemůžete být. Končí návštěvní doba." ,,Ale... Nemůžu tady zůstat přes noc?" ,,Je mi líto. Tady na jednotce intenzivní péče to není možné." Svěsím ramena a pomalu vstanu. ,,Je mi to opravdu moc líto, ale já s tím nemůžu nic dělat." Její upřímně omluvný pohled mě přesvědčuje, takže se smutně usměju. ,,Chápu. Děkuju. Nashledanou." Vrátí mi úsměv a otočí se k Tommymu. Napíchne něco do sáčku s průzračnou tekutinou, od nějž vede hadička přímo do jeho paže. Urychleně opouštím pokoj a šourám se pomalu ven. Co budu sakra dělat teď? Nemám ani nejmenší ponětí, cítím se jako robot. No nejdřív bych měl asi jít domů, ano to se jeví jako poměrně dobrý nápad. Proplétám se spěchajícími lidmi po bílých chodbách směrem dolů, k východu, abych už co nejrychleji mohl opustit tuhle depresivní budovu, která má na můj duševní stav stále horší a horší dopad. Jak může být Tommy v kómatu? Co je vlastně dneska za den? Už vím, neděle. Zítra musím do práce. Skvěle. Se zničeným povzdechem opouštím budovu a vydávám se domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje příběhy?

Jasně!
Hmm, nic moc...
Ne, je to hnus

Komentáře

1 Elle Ratliff Elle Ratliff | Web | 21. prosince 2012 v 18:55 | Reagovat

Tommýšek v kómatu?? Nééé! :((
Prosím ať to přežije, prosím ať to přežije!! Chudáček Adam....
Moc hezky napsaný a Mad world k tomu skvěle pasoval ;)

2 LambertGirl LambertGirl | Web | 21. prosince 2012 v 19:09 | Reagovat

Díky :D Ty mě vždycky povzbudíš :) Vrhám se na další díl ;)

3 Stella Stella | Web | 22. prosince 2012 v 18:24 | Reagovat

super, že pribudol nový diel :) ... ten Mad World v Adamovom podaní je dokonalý .... a dúfam, že Tommmy bude v pohode .... napadá ma, že by mohol mať stratu pamäte potom a nevedieť kto je Adam ale dúfam, že takú zlú vec neurobíš

4 LambertGirl LambertGirl | Web | 22. prosince 2012 v 20:09 | Reagovat

[3]: Vidíš, to mě ani nenapadlo :D Ale ne, neboj, to neudělám :)

5 Karin Karin | 24. prosince 2012 v 22:56 | Reagovat

Doufám že se Tommy probudi a Adam potresta Sauliho ma moc ohně tak ať  Sauli pozná pořádnou bolest.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama